Výskyt vlků

EVROPA

I dnes je vlk často vnímán jako krvelačná příšera spojovaná s tajemnem, silou a nebezpečím a také bývá považován za přestrojeného ďábla. Málokdo dnes asi považuje vlka za ďábla, ale skoro všichni si myslí, že je pro člověka nebezpečný (kromě toho si myslí spoustu dalších hloupostí, ale to teď nechám stranou). Já sám znám jen velmi málo lidí, u nichž jsem si jistý, že si to nemyslí. Kdy a jak vlastně lidé k těmto hloupým názorům přišli? Je to výsledek delšího vývoje, takže to vezmu pěkně od začátku.

Ne vždy byl vlk vnímán tak negativně, jak je tomu dnes. Když se lidé živili lovem, vnímali vlka jako dokonalého lovce a necítili potřebu vlky zabíjet (i když byl jejich potravním konkurentem). Vše se ale změnilo s příchodem zemědělství. Lidé začali chovat různá zvířata, která byla pro vlky snadnou kořistí. Vlk již pro člověka nebyl lovec, ale predátor zabíjející jeho dobytek a tím ohrožující jeho život. Vlci proto začali být vnímáni jako nepřátelé a proto zabíjeni. Opravdu ohroženi přítomností vlků se lidé začali cítit až ve středověku. S příchodem křesťanství začali být vlci zabíjeni po tisících a vše vyvrcholilo v Americe, kde jich bylo zabito několik milionů. Ale to již nepatří do této kapitoly.

Zabíjení vlků bývá nejčastěji odůvodňováno jejich nebezpečností pro člověka jím chovaná zvířata. Ten první důvod je holý nesmysl a ten druhý také není tak jednoznačný, jak se na první pohled může zdát. O tom blíže v článku Jsou vlci nebezpeční?

Nejdříve udělám malý výlet do minulosti. Dříve byli lidé na domácích zvířatech závislí. Když o ně přišli, byla tím přímo ohrožena jejich vlastní existence. V té době samozřejmě nikdo nepoznal, jestli zvířata zabili vlci nebo zdivočelí psi a tak se ze všeho obviňovali vlci. Toto vše se dá pochopit, o to méně pochopitelné jsou však některé středověké názory. Například panoval názor, že zločin musí být potrestán, ať již jej spáchal člověk nebo zvíře. To vedlo k tomu, že např. prase bylo oběšeno pro vraždu. My se tomu dnes smějeme, ale v té době to byla vážná věc. Takže když vlk zabil ovci bylo nutné se mu pomstít, nebo-li ho zabít. To podporovali dvě myšlenky. Za prvé lidé považovali domácí zvířata za nevinné tvory neschopné se bránit, kteří byli svěřeni do péče člověku, jinými slovy "Když zabiješ mojí ovci, zabiješ tím mě." Za druhé se věřilo, že domácí zvířata jsou od přírody dobrá a vlk je od přírody zlý (občas se mi zdá, že tomu ještě dnes někteří lidé věří). A také, že vlk si je vědom podstaty svých činů a vraždí úmyslně. Díky tomu bylo zabíjení vlků považováno za správné i z morálního hlediska. Lidé si také mysleli, že zvířata byla stvořena proto, aby sloužila člověku a musí tím pádem dělat to, co od nich člověk očekává. A když chtěli lidé chovat dobytek, museli zabít vlky. To se setkalo se souhlasem náboženských organizací a tím pádem i státu. Další důležitá myšlenka pocházela z práce Reného Descarta. Ten nejen věřil tomu, že zvířata byla stvořena člověku pro užitek, ale dokonce si myslel, že zvířata jsou nižšího rodu a nemají duši a proto se člověk nevystaví žádné morální vině, když zvíře zabije.
Anglie

Poslední vlk byl v Anglii zabit někdy okolo roku 1500, za vlády Henryho VII. Po mnoho let mohli zločinci platit pokuty vlčími hlavami - tento trend odstartoval král Edgar the Peaceful v 10. století. Poslední Skotský vlk byl zabit pravděpodobně v roce 1684. Vyhubení vlků zde trvalo déle, protože vlci se mohli ukrýt v rozsáhlých lesích. Vlčí populace zde za vlády Jamese IV (1488 – 1513) dokonce i rostla. Nicméně v roce 1560 James VI vyhlásil, že všichni muži, jak mladí, tak staří se musí účastnit lovu vlků. Mnoho lesních oblastí bylo zničeno, takže vlci mohli být snáze nalezeni a zabiti. V Irsku, které bylo nazýváno "Wolfland" (kvůli vysokému počtu zde žijících vlků), byl zabit poslední vlk okolo roku 1770. V Irsku byl lov vlků oblíbenou zábavou lidí z nejvyšších společenských vrstev. Pochází odsud i psí plemeno Irský vlkodav, který byl vyšlechtěn speciálně pro lov vlků. Navíc v 17. století byla vyplácena odměna šest liber (ve své době hodně peněz) za každého zabitého vlka.
Francie

Ve Francii byla mezi roky 800 a 813 vytvořena organizace sdružující lovce vlků, která se jmenovala "Louveterie". Ti však jen vzácně lovili v neobydlených oblastech. Když člen této organizace zabil vlka, nechal si za to zaplatit od lidí žijících v okolí místa, kde byl vlk zabit. Organizace byla zrušena v roce 1789 za Francouzké revoluce, ale roku 1814 byla obnovena. Většina vlčí populace zůstala netknuta až do začátku 19. století, kdy se začali vlci zabíjet pomocí jedu. Poslední vlk byl zabit roku 1927.
Zbytek Evropy

Ve Švédsku začaly být vypláceny odměny za zabité vlky v roce 1647, v Norsku to bylo až v roce 1730. Dnes žije v Norsku i ve Švédsku 20 – 30 vlků. V Dánsku byli vlci vyhubeni v roce 1772, ve Švýcarsku před koncem 18. století a v Bavorsku v roce 1847. V Itálii začali být vypláceny odměny v 12. století a také se zde vytvořila skupina profesionálních lovců. Ta však nebyla tak dobře organizovaná jako francouzští lovci a také nebyla schopna vyhubit vlky žijící v hornatých oblastech. Východní Evropa nebyla tak hustě osídlena jako Evropa západní, takže zde nedocházelo k lovu vlků ve velkém měřítku.

Vlci u nás
První zmínky o vlcích

Vlci původně obývali celou Evropu, včetně našeho území. První známky přítomnosti vlků pochází z keltského období (zhruba 5. a 6. st.) - jedná se o nálezy z vykopávek a názvy některých lokalit.

Z doby příchodu Slovanů se dochovala řada zeměpisných názvů (ať už lidských sídel či přírodních útvarů) a pravděpodobně zde mají kořeny i jména lidí (Vlk, Vlček atp.).

Písemné záznamy o vlcích se začínají vyskytovat až v době pozdější - zhruba od 11. století. V této době začíná docházet ke snižování početních stavů zvěře díky lovu, čímž vlci přicházejí o potravu. Postupně se začínají objevovat první záznamy o škodách na domácím zvířectvu způsobených vlky, které jsou datovány do 12. století.
Vesnická kolonizace - konflikt s člověkem

Od počátku 12. století probíhá ve střední Evropě vesnická kolonizace. Neobydlené oblasti jsou osidlovány nejdříve domácími a poté i zahraničními (většinou německými) kolonisty, lesy jsou káceny či vypalovány a přeměňovány na pole. Dochází ke zmenšování životního prostoru vlků a dalšímu snižování počtu zvěře. Konflikty mezi vlkem a člověkem jsou stále častější. Především v zimě se vlčí smečky často přibližují k lidským obydlím a napadají dobytek. Sílící antipatie vůči vlkům vedou k organizování lovů na ně zaměřených. Již během 12. a 13. století je výrazně zdecimována populace v Polabí ve Středních Čechách.
Prohloubení konfliktu

Počty ulovených vlků se zvyšují ve 14. století, kdy se k lovu začínají používat střelné zbraně. Kromě zbraní se k lovu používají i různé druhy pastí např. železa, tlučky či tzv. vlčí jámy (velká jáma v zemi, často zpevněná dřevem, přikrytá a zamaskovaná).

Ze 14. až 17. století pak pochází mnoho zpráv o napadení člověka vlky, zdaleka ne všechny však jsou hodnověrné. Na základě těchto zpráv bylo v roce 1622 nařízeno chránit obce zátarasy a pastmi a poddaní měli povinnost účastnit se lovu vlků. Zabíjení vlků je povoleno všem obyvatelům, přestože jinak je lov výsadou šlechty.
Vyhubení vlků v Čechách

Intenzivní lov vlků nastal ve druhé polovině 17. století. K původním způsobům lovu přibylo zabíjení pomocí jedu a totální vyhubení vlka se stalo oficiálním cílem. Početnost populace začala výrazně klesat na začátku 18. století přičemž k největšímu poklesu došlo v druhé polovině tohoto století.

Posledním útočištěm vlka v Čechách se stala Šumava. Za datum zastřelení posledního zdejšího vlka je považován 2. prosinec 1874. Osamělí jedinci se tu objevovali i po tomto datu, ale životaschopná populace se tu již nikdy nevytvořila.

Populace na Moravě a ve Slezsku se udržela o nějaký ten rok déle - útočištěm se staly především Beskydy. Posledního vlka zde zastřelil 5. března 1914 František Jež u Bukovce (dnes zde, v nejvýchodnějším výběžku ČR, stojí tomuto vlku pomník).
Náhodný výskyt v pozdějších letech

Pozdější výskyty vlků na území naší republiky byly náhodné a jednalo se většinou o osamělé jedince přicházející z okolních zemí, především z Rakouska, Slovenska a Polska. Většinou byli zastřeleni poměrně brzy poté, co byla jejich přítomnost zaregistrována. Největší počet vlků se u nás v tomto období vyskytoval během světových válek, po válce byli však znovu vyhubeni.

Na Šumavě se vlci objevili v roce 1976. Jednalo se o vlky, kteří utekli ze zajetí ve městě Altschönau v národním parku Bavorský les v zimě roku 1975. Mezi lety 1976 a 1983 bylo na české straně zastřeleno celkem 10 vlků. Není vyloučeno že zde došlo i k reprodukci.
Další výskyt vlků zde byl zaznamenán až v roce 1996, kdy byl nalezen mrtvý vlk v Kašperských Horách. Další dva roky nebyl výskyt zaznamenán, až roku 1998 byl jeden vlk sražen autem v lokalitě Polečnice. Od roku 1999 jsou zde pravidelně nacházeny pobytové znaky vlka (většinou stopy).

O přítomnosti vlků v Beskydech nejsou žádné věrohodné informace až do r. 1994, kdy se k nám vlci začali vracet.
Legislativa

V bývalém Československu bylo až do roku 1975 možné lovit vlky celoročně bez omezení počtu ulovených kusů. To znamenalo velký pokles jejich počtu - v celé tehdejší Československé republice žilo pouze okolo 40 jedinců ve Východních Karpatech.

V roce 1975 byla uzákoněna půlroční ochrana (v době rozmnožování). I přesto se však každý rok odlovila asi třetina populace, což znamená celý její přirozený přírůstek.

Na Slovensku se bohužel situace nezměnila.

U nás jsou vlci chráněni Úmluvou o ochraně evropské fauny a flóry a přírodních stanovišť (tzv. "Bernská konvence"), ke které se Česká republika připojila v srpnu 1997 jako jedna z posledních, navíc se třemi dodatky, které ji výrazně omezují. Jeden z nich vyjímá vlka, medvěda hnědého a některé druhy dravých ptáků ze seznamu přísně chráněných druhů živočichů.

Krom toho jsou velké šelmy chráněny zákonem číslo 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny, který vlka zařazuje mezi kriticky ohrožené druhy. Nesmí se tedy usmrcovat, chytat, chovat v zajetí ani rušit. Zakázáno je také obchodovat s nimi, s jejich kůžemi a trofejemi. Chráněny jsou rovněž jejich biotopy.

V roce 2000 pak vstoupil v platnost zákon o náhradě škod způsobených zvláště chráněnými druhy, podle kterého jsou škody způsobené velkými šelmami na hospodářském zvířectvu, úlech, polních plodinách apod. plně hrazeny státem.
Návrat vlků do ČR

První věrohodné údaje o návratu vlků do ČR máme až v roce 1994 z Beskyd. Od té doby jsou vlci v tomto západním koutu Karpat zaznamenáváni každoročně. Příchod vlků do Beskyd souvisel se zvětšováním vlčí populace na Slovensku (zde nebyli vlci, stejně jako rysi a medvědi, úplně vyhubeni nikdy). Předpokládá se, že tato migrace východ-západ souvisí s vysidlováním venkova, přesunem hospodářských aktivit do měst, dočasnému zákazu lovu vlků na Slovensku, zlepšováním vztahu lidí k vlkům atd.

Příchod vlků do Beskyd byl nečekaný a nebyl tehdy zcela akceptován místním obyvatelstvem. Místní zemědělci nebyli na šelmy zvyklí a nechráněná zvířata se snadno stávala jejich kořistí. Situaci značně zkomplikovala média, která začala vyvolávat vlnu strachu a přisuzovat vlkům vlastnosti, které nemají. V té době navíc neexistoval zákon na úhradu škod na hospodářském zvířectvu způsobených velkými šelmami, proto se obzvláště dotčeni cítili chovatelé ovcí.

Toho využili někteří myslivci, kteří se začali stavět do role místních hrdinů, chtěli "vzít spravedlnost do vlastních rukou" a začít vlky lovit. Zejména v roce 1996 Správa CHKO Beskydy dostávala zprávy o upytlačených vlcích (např. vystřílení celé smečky včetně šesti vlčat). Koncem roku 1997 a začátkem roku 1998 byl zaznamenaný počet pozorování vlků nejnižší, hovořilo se o tom, že vlci jsou znovu kompletně vybiti. Z té doby existují i pozorování krvavých vlčích stop. Přesto se v předjaří 1998 objevila zpráva o pozorování 1 – 2 vlků. V současnosti se na základě údajů z monitoringu vlčích hlídek a Správy CHKO Beskydy odhaduje, že se na území CHKO Beskydy a navazujícím území na Slovensku (CHKO Kysuce, Javorníky) pohybují 2 – 3 smečky vlků čítající dohromady 5 – 15 jedinců.

Otázka výskytu vlků v jiných částech ČR je problematická, vlci se od druhé poloviny 90. let ojediněle vyskytli v Rychlebských horách a Jeseníkách (např. nález upytlačeného vlka na Bruntálsku v červenci 2005). A jak bylo řečeno výše, od r. 1996 je jejich výskyt zaznamenáván na Šumavě.
Zdroje

Karel Hartl, Z historie vlků v českých zemích

Luděk Bufka, Marco Heurich, Thomas Engleder, Manfred Wölfl, Jaroslav Červený a Wolfgang Scherzinger, 2005, Wolf Occurance in the Czech-Bavarian-Austrian border region - review of the history and current status

Miroslav Kutal, www.selmy.cz/vyskyt-selem/cr/

Hnutí Duha, www.hnutiduha.cz

Vlci v Americe
Indiáni a eskymáci

Když píši o Americe, nemohu vynechat její původní obyvatele - indiány a eskymáky. Velkým problémem při snaze o hlubší porozumění zvířatům je, že mi se již nepovažujeme za součást zvířecí říše. Indiáni ano.

Existuje mnoho podobností mezi životním stylem vlků a původních obyvatel Ameriky. Například podobný způsob lovu - jak indiáni, tak vlci loví ve skupinách a na stejných územích používají stejné techniky lovu. Ale podobností je mnohem více. Jak indiáni, tak vlci mají pevnou rodinu a sociální strukturu a používají teritoria. Kmen, podobně jako vlčí smečka, se v určitém období rozchází a později se opět spojuje kvůli účinnějšímu lovu. V čase nouze jedí nejdříve indiánští lovci a to samé dělají i vlci. Velmi zajímavou podobností je jejich vnímání teritoria. Když indiáni opustí své území a vstoupí na území jiného kmene, pohybují se jako vlci: v malých skupinách, v noci a za šera. Využívají terénu, aby mohli pozorovat okolí a sami zůstali nespatřeni. Po cizím území se pohybují rychle a nezanechávají za sebou žádné známky své přítomnosti. Díky tomu se mohou pohybovat po cizím území, aniž by o nich domácí obyvatelé věděli. To samé dělají vlci v zimě, kdy se při hledání potravy pohybují po cizím teritoriu, kde uloví kořist a vrátí se zpět, aniž by o tom někdo věděl. Hranice většiny indiánských území byly, stejně jako u vlků, pohyblivé. Pro vlky i pro indiány byly hranice důležitější v oblastech kde hlavní kořist nemigrovala, než tam, kde migrovala. Indiáni stejně jako vlci chodili lovit na určité území určitý druh kořisti, který se jinde nevyskytoval.

Tyto podobnosti mezi vlky a indiány nebyly výsledkem vědomého napodobování, ale podobného životního stylu. Naopak vědomé ztotožňování se s vlkem, zejména u prérijních indiánů, bylo mystickou zkušeností, založenou na pronikavém vnímání vlčího způsobu života. Při vhodné příležitosti to přerostlo ve vědomé napodobování.

Původní Američané vnímali vlka rozdílně, podle toho, jestli se kmen věnoval zemědělství nebo pouze lovu. Nejlepší pověst měl vlk mezi loveckými kmeny, kde hrál nejvýznamnější mýticko-náboženskou roli, protože vlk je velký lovec, ne velký farmář. Zůstal však i v mytologii zemědělských kmenů, kde představoval zvíře s velkou silou a zázračnými schopnostmi. Jeho místo však postupně zaujali bohové úrody, kteří měli lidské vlastnosti. Indiánské vnímání vesmíru je do dnes u všech kmenů stejné, vnímají svět v šesti směrech - prostor nad a pod a čtyři světové strany. Každou světovou stranu reprezentuje nějaké zvíře - vlk představuje východ. Z ročních období vlkovi přisuzovali léto, ze stromů vrbu a z přírodních sil oblaky.

Vlka si cenily jako statečného lovce, v úctě měli zejména jeho schopnost zabezpečit potravu pro celou smečku, životní sílu a schopnost tiše a nenápadně se pohybovat po krajině. Vyzdvihovali ho pro jeho pevné rodinné pouto a proto, že příkladně pečuje o svou rodinu a brání své teritorium proti narušitelům.

V očích indiána představuje vlk dvě věci. Jednak je to silné a zázračné zvíře - tak ho vnímá většina kmenů. Ale také je šamanské zvíře ztotožňované s jednotlivcem nebo s rodem. V prvním případě je objektem zájmu z výše zmíněných důvodů, tento zájem může být jen okrajový (hlavně v oblastech, kde žije málo vlků). Když byl vlk pro jednotlivce šamanské zvíře nebo osobní totem, chápali ho jako osobnost s výjimečnými vlastnostmi (např. životní síla, schopnost dobře stopovat a vydržet dlouho bez potravy).

Přestože vlka respektovali, také ho lovily. Z vlčí kůže se nechal vyrobit kvalitní zimní kožich, byl to také účinný lék a dobrý obchodní artikl. Vlci také někdy indiánům vykrádali zásoby a sítě s rybami nebo jim naháněli koně. Indiáni však vlky zabíjeli jen zřídka a pouze z uvedených důvodů. Ulovení vlka nebylo však nikdy lehké. Čerokíové věřili, že když nějakého zabijí, vyvolá to pomstu ostatních. Mnohé kmeny zase cítily, že zabití vlka může odehnat kořist. Velmi rozšířená byla také pověra, že zbraň, kterou byl zabit vlk, již nikdy nebude správně fungovat. Proto ji buď dávali pryč, většinou dětem na hraní, nebo ji odnesli šamanovi, který ji očistil.
Kolonizátoři

Když do Ameriky přišli Evropané, přivezli si sebou kromě střelných zbraní také svoje hloupé názory. Přišli do nové krajiny, kterou chtěli "zkrotit". Nahradili původní divoká zvířata zvířaty domácími. Vlci se přizpůsobili a začali lovit domácí zvířata a na oplátku byli ve velkém vybíjeni jako preventivní metoda na ochranu investic.

Byl spuštěn program na regulování počtu predátorů odůvodněný zvýšením úlovků vysoké zvěře. Zabíjení vlků však mnohonásobně překračovalo rámec regulování počtu predátorů. Argumenty pro zabíjení vlků byly tak silné, že mnozí lidé na tom dodnes nevidí nic špatného. Ano, toto je způsob jakým se zachází se všemi predátory, ale u vlků je to jiné. Zabíjení vlků se v porovnání se zabíjení jiných zvířat vyznačuje mnohem větší agresivitou a zatvrzelostí. Jednalo se doslova o vlčí horečku - lidé ve svém nadšení otrávily sami sebe nebo spálili svůj majetek, když vypalovaly lesy, aby zbavili vlky útočiště.

To již není regulování počtu predátorů, to je surovost, o které říkají sociologové, že se objevuje ve společnosti ve stresových situacích a nebo při oslabeném vnímání zodpovědnosti. Je to projev hrozné myšlenky že člověk má právo z obavy zabít jiného tvora ne proto, co udělal, ale proto, co by udělat mohl. Má to něco společného se strachem založeným na pověrách, s "povinností" a také s touhou buď zvíře vlastnit, nebo ho zabít.

Jedno z nejlepších vysvětlení nadměrného zabíjení je přítomnost určitého strachu - theriofóbie. Strachu z bestie jako iracionálního, násilnického a nenasytného tvora. Strach vzniká projekcí bestie ze samotného člověka. Skládá se ze dvou částí: ze sebenenávisti a z úzkosti nad ztrátou lidských zábran, které jsou vlastní zvířatům. V jádře theriofóbie je strach z vlastní podstaty. Ve svém nejvyšším projevu se promítá do jednoduchého zvířete, které se stává obětním beránkem. Právě to se možná stalo vlkům v Americe.

Nenávist má také kořeny v náboženství - vlk byl přestrojeným ďáblem. A také má světské kořeny - vlci zabíjeli dobytek. Tato nenávist také souvisí s pocity vůči divočině. Divočina byla spojena s vlkem - jejím nejobávanějším obyvatelem. Jak civilizovaný člověk dozrával a začal posuzovat svůj pokrok podle podmanění si divočiny, začalo být zabíjení vlků symbolickým aktem. Způsobem, jak se od divočiny odpoutat a demonstrovat svou vlastní sílu a věrnost Bohu. Vlk se stal symbolem toho, co je nutné zabít - vzpomínek na primitivní původ člověka v divočině.

V Americe bylo vraždění vlků podporováno také nedotknutelností soukromého vlastnictví a potřebou ho bránit proti narušitelům. Lidé zabíjeli vlky nejen proto, že napadali jejich dobytek, ale také proto, že jen pobývali na jejich pozemku.

Nejobludnějších rozměrů dosáhlo vraždění vlků (i ostatních zvířat) na Amerických planinách. Pro představu: mezi roky 1850 a 1900 zde bylo zabyto neuvěřitelných 500 milionů zvířat, z toho 1 až 2 miliony vlků!